rovnost

Protože rovnost jako taková představuje ryze subjektivní pojem, není možné ji zcela definovat. Proto se zároveň jedná také o představu čistě idealistickou, jelikož každý člověk pracuje se svými vlastními a vysoce individuálními principy hodnot, jejichž podstata následně ucelí přesvědčení onoho člověka o tom, co to rovnost vlastně je a co pro něj i pro okolní svět znamená či znamenat má.

Ač si to třeba ani neuvědomujeme, každý z nás má tuto představu o rovnosti pevně zakořeněnou kdesi ve svém nitru ─ koneckonců, je všude kolem nás. Nespočet básníků, spisovatelů, hudebníků, malířů a samozřejmě i zcela "obyčejných", běžných lidí nad tímto fenoménem uvažovali a stále uvažují zhruba stejně dlouho, jako tu po světě chodí lidé samotní. Jak už slovo "idealistické" nastínilo, je-li řeč o rovnosti, mluvíme o snech a vždy zdánlivě nedosažitelných ideálech společnosti, které však nikdy nebudou moci být zachyceny. A mluvíme-li o snech lidstva, ať už v jakémkoliv kontextu jakéhokoliv zlomu času, v zásadě skončíme v tepajícím bodu touhy po štěstí a vřelého uznání našeho života, obklopeni vlastním druhem.

Tímto počátečním proslovem myslím nastal čas umírnit deroucí se melancholické úvahy a podívat se na téma rovnosti z trochu odlišného, více fakticky stabilního úhlu. Nyní se tedy zaměřím specificky na jednu z mnoha druhů rovnosti, která je zde probíraným tématům zdaleka nejbližší.

Rovnost formální (též rovnost de iure)

Formální rovnost je nejspíš ta, kterou si bezděčně představíme jako vůbec první, jakmile přijde u stolu řeč na téma rovnoprávnost. Jak už jsem nastínil v úvodu článku, formální rovnost má svůj základ a oporu v idee, že každý člověk bez rozdílu má stejná práva (a samozřejmě také povinnosti, ale to je nyní zcestné). Teorie je to sice krásná, ale opravdu lze takto řídit společnost? Může masa lidí bez problémů společně fungovat, zatímco byly veškeré vylučující právní předpisy jednoduše vyškrtnuty a nahrazeni jinou, zdánlivě milejší podstatou? Bohužel, odpověď na tuto otázku je tak strohá, jako formalita rovnosti samotné - pokud nikoho nevyloučíme na základě odlišností, zavládne ve společnosti nevole, zmatek, výtržnictví a kousavý pocit neustávající nejistoty. Proč tomu ale tak je?

Odlišnost. Viníkem tohoto fenoménu a nakonec i jistá nesmyslnost myšlenky na úplnou právní rovnost je prostá lidská odlišnost. Lidé zkrátka nejsou a ani nemohou býti stejní. Narozdíl od stejnorodosti, jež se hledá v populaci opravdu jen velmi těžko, odlišností, se kterými je třeba počítat v měřítku práva je hned několik - pohlaví, věk, rodinné či finanční zázemí, zdravotní stav, úroveň vzdělání nebo třeba i etnicko-kulturní kořeny člověka. Pětapadesátiletý muž v dělnických službách nemá stejné životní podmínky či možnosti jako o třicet let mladší těhotná žena s miminkem v kolébce. Zdravotně handicapovaný člověk nemá stejné pracovní dovednosti jako člověk zdravý. Jak tedy zajistit, aby si všichni byli rovni, když se taková představa zcela jasně neslučuje s realitou?

Idealistická idea si bohužel žádá neméně idealistické řešení. Kritický bod formální rovnosti tak představuje určitá, jasně daná imaginární osoba, dle které by byl zbytek (zcela neimaginární) populace poměřován. Pokud bychom se však zamysleli a chtěli doopravdy vytvořit závazný profil takového jedince, jak? Jaké atributy lidstva bychom vyzdvihli, a jaké naopak degradovali tak, abychom se zavděčili všem? A je to tato řečnická otázka, kde formální rovnost naráží na svůj první, a také poslední pomyslný ledovec, jenž se s charakteristicky ledovým úšklebkem postará o její nezamezitelnou zkázu.

To vše ovšem neznamená, že formální rovnost nemá ve světě právním své místo. Koneckonců, na to je taková myšlenka až příliš honosná, než aby se pro ni nenašlo praktické uplatnění. Příkladem takového krásného místa pro formální rovnoprávnost je kupříkladu právo procesní, které zaštiťuje jednání orgánu veřejné moci s občany spadajícími pod určité území. Jasným ukazatelem využití rovnosti formální je kupříkladu soudní řízení, kde jakékoliv zvýhodnění či naopak znevýhodnění systému tak docela nesvědčí. Síla formální rovnosti tkví v její možnosti nastolit řád tam, kde je ho dožadováno, avšak musíme počítat s nutností poskytnout ji prostředí opravdu vyloženě formální, ba možná i sterilní. Jedině tam může formální rovnost promluvit s čistotou, jejíž stopa ve společnosti nezanechá pouze nezvladatelný chaos, ale naopak bude usilovat o řád a vyvolání stabilního pocitu bezpečí pro všechny, kdo znají její pravou hodnotu a místo v životě.

Zdroj informací:

https://courseware.zcu.cz/CoursewarePortlets2/DownloadDokumentu?id=44328